Jak učit děti modlitbě

Novákovy děti měly vždycky velkou radost, když jim tatínek slíbil, že se s nimi bude modlit večerní modlitbu on. Měl jinak stále napilno, ale při modlitbě s dětmi na to pilno zapomněl. To nebylo jako s maminkou: "Děcka, nezdržovat, mám tam ještě kupu žehlení, honem Otčenáš a Zdrávas a do postele."

S tatínkem to bylo jinak: "Tatí, a zhasneme zase světlo a rozsvítíme si svíčku, jako posledně, ano?" - připomínal Jirka. - "A dneska zhášet budu já, tys zhášel minule." - ubezpečovala se Monika. "Rozsvítíme," - slíbil tatínek, - "protože světlo svíčky nám připomíná, že Pán Bůh je s námi i ve světnici, zde, a proto si musíme při modlitbě dávat pozor, co a jak mu říkáme."

V předcházejících úvahách jsme hovořili o tom, že rodiče mají mluvit s dětmi o Bohu. Dneska si dodejme, že všechno mluvení o Bohu by bylo málo, kdyby současně, od samého počátku, nebylo spojeno s mluvením s Bohem. Bůh není nějaká věc, kterou mohu popisovat. Bůh je ten, kdo je tu živý s námi. Proto jej můžeme oslovovat a můžeme s ním a k němu mluvit.

l) První období začíná, když dítě už rozumí jednoduchým větám. To se maminka občas modlí nad dítětem - ve jménu dítěte, např.: "Dobrý Bože, děkuji ti, že máš svou Moniku rád." A Monika se brzo začne přidávat a opakuje po mamince: "Nonitu ját."

2) První vlastní modlitbou dítěte budou krátká poděkování a vyjádření radosti, za něco pěkného, co dostalo, za hračku, jídlo, za postel, za auto, stromy, sluníčko. Dítě poví
s maminčinou pomocí dobrému Bohu o velikánském bagru a jiných věcech, které vidělo, které ve svém okolí nově objevilo. Tím se v něm natrvalo zabydluje správná představa o Bohu, který je s námi, ne kdesi v nekonečnu, daleko na nebesích. Tato modlitba, volný rozhovor, utvrzuje v dítěti představu Boha, dárce všeho dobra.

3) Kromě modlitby vlastními slovy mají v ranném dětství místo i modlitby naučené , těm bude věnována příští kapitolka.

4) Dalším stupněm vývoje dětské modlitby je rozšíření pohledu na jiné lidi. Zde už začíná maminka vést k prosebné modlitbě: "Dobrý Bože, ochraňuj tatínka v práci! - Ať se nemocná sestřička brzo uzdraví."
Pán Ježíš nás v evangeliu často povzbuzuje, abychom Boha s důvěrou prosili, učme tedy i dítě prosit. Ale chraňme se přitom dvojího úskalí:

Nemůže prosit za něco, co odporuje Božímu řádu ve světě. Když se malý Jirka vroucně modlí: "Dobrý Bože, ať mě do rána narostou křídla, abych mohl létat," je třeba mu vysvětlit, že pořádek ve světě je od Pána Boha a Bůh je zpravidla nemění. Že spíš můžeme a máme změnit k lepšímu své chování, že i druzí lidé se s pomocí Boží mohou změnit k lepšímu.

Je nutno vysvětlit dítěti, jak Bůh plní naše prosby. Že není žádný automat. Ví líp než my, co potřebujeme, a proto často naše prosby splní jinak než si představujeme. Kde se to dětem zavčas nevysvětlí, dopadne to jako s Toníkem, který šeptal na návštěvě babičce: "Babí, my se za tebe modlíme, aby ses uzdravila. Ale stejně umřeš! Za dědečka jsme se také modlili, aby se uzdravil, a přece umřel."

5) Podobná nedorozumění bývají někdy v pozadí, když dítě začne modlitbu odmítat. Malá Věrka najednou místo modlitby měla pusu jak zamčenou a když maminka naléhala, dala se do zoufalého pláče. Ještě že maminka byla tak rozumná, že na ni přestala naléhat a trpělivě pátrala, co za tím vězí. Konečně to z Věrky vytáhla: "Já nechci umřít." Pomalu si maminka dala dohromady, co to v malé hlavičce straší. Vždycky večer Věrka říkala dětskou modlitbičku, která končila, aby ji Pán Bůh vzal do nebe. A když umřelo sousedům malé děvčátko a Věrka se vyptávala, proč už není u maminky a co je to "umřela", dostala odpověď, že si ji Pán Bůh vzal do nebe. Odtud ten zarytý odpor k modlení: ona nechce žádné nebe kdesi, ona chce být přece doma u maminky a tatínka: Volba jiné, vhodnější modlitby, potíž odstranila.

6) Jindy mají děti nechuť k modlitbě , když je moc dlouhá nebo nesrozumitelná. Zásadně nepoužívejte při takové stávce násilí ani donucování. Nedělejme z toho před dětmi vědu a hledejme příčinu. Je-li to z dětské vzdorovitosti, ta pomine o to dřív, čím míň si jí rodiče budou všímat. Příčinou může být i pocit křivdy za potrestání.

Neříkej také nikdy dítěti, že Pán Bůh se na ně bude zlobit, když se nepomodlí. To by pak dítě těžko pochopilo, že Bůh nás nepotřebuje, ale my potřebujeme jeho, a proto se modlíme.
Kde však se jedná o dítě náladové, které se nerado podřizuje jakémukoli pravidelnému pořádku, pak nebudeme vyjímky trpět a přidržujeme dítě k pravidelnosti i v modlitbě.

7) Musíme se zmínit ještě o jedné potíži při rodinné modlitbě s dětmi. Připomněla ji jedna maminka: "Hezky nám to, otče, vykládáte, ale má to háček. Vy máte pořád na mysli dobré katolické rodiny, ale kdepak takové jsou? Co když je otec nekatolík, - co když je sice katolík, ale nábožensky lhostejný nebo nevěřící?" Odpověď je jednoduchá, ale provádění jednoduché nebývá. Když je otec nekatolík, ale věřící, pak se bude bez potíží podílet na večerní modlitbě a oba manželé se budou snažit o ekumenický vztah, o vzájemnou úctu k přesvědčení druhého.

Horší je to tam, kde je otec vlažný nebo lhostejný. Snad bude možno s ním dohodnout, aby se choval taktně a výchovu dětí nenabourával. Maminka pak bude mít nesnadnou úlohu, vysvětlit postupně dětem, že tatínek má právo jednat podle svého, ale že my, věřící křesťané se bez modlitby neobejdeme.
Zlé je to tam, kde nevěřící partner tolerantní není. Tam nezbude než zříci se modlitby s dětmi, když je přítomen.

8) Myslím, že maminky by nám uměly povědět přebohaté zážitky s vedením dětí k modlitbě.
Říkala jedna: "Mám čtyři děti. Jak je uklidnit, aby se při modlitbě nešťouchaly, nestrkaly, nechichotaly?"
Tu je třeba použít receptu tatínka z úvodního příkladu. Tam pomohla k soustředění rozžatá svíce. V adventě to bude betlém, v postě děti upletou z trní korunu, namalují Boží hrob. V máji se soustřeďuje zrak na obrázek Panny Marie, jindy na kříž, nebo na obrázek, který samy namalovaly.

A pak je tu ještě postoj: Děti se modlí celým tělem, nejen ústy. Místo znamení kříže lze někdy začít úklonou, jindy místo sepnutí budou ruce při modlitbě rozepnuté jako má kněz u oltáře. Jsou-li děti dál od sebe, aby se nemohly strkat, jestli se modlitba uvede vhodným slovíčkem o přítomném Bohu, a jestli modlitba není příliš dlouhá, pak to jde i s čtyřmi capartíky.

Vím, že večerní modlitba rodiny má mocného konkurenta
v televizoru, ale věřte, když budete dobře vědět, jak na to, bude vám všem chvilka společné modlitby něčím moc milým a vaše děti na to budou po celý svůj život rády vzpomínat.
Šťastné ty děti, kde se modlí společně s nimi oba rodiče nebo aspoň jeden z nich. Modlitba je největší škola víry.

Modlíme se:
Bože, víme, že smíme s tebou v modlitbě hovořit, abychom lépe prožívali tvou přítomnost. Proto k tobě voláme:
- Ať si my sami vždy uvědomujeme, že modlitba je rozhovor s tebou.
- Ať si osvojíme potřebné umění a vytrvalost k modlitební výchově dětí.
- Ať učíme své děti víc Bohu děkovat než prosit.
- Ať chráníme děti před bezmyšlenkovitým odříkáváním naučených modliteb.
Bože, náš Otče, dej nám a naší modlitbě vroucnost malých dětí, abychom měli přístup do tvého království.

Toto je šestá kapitola knihy „Společně k Bohu,“ jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl. Text byl převzat ze stránek http://www.fatym.com/taf/knihy/spolecne.htm#6 .