Myšlenky na neděli

Pravé náboženství spočívá v lásce i ve strachu k Bohu. Ale náboženství dneška spočívá v lásce k mamonu a strachu z Boha.
Bez lásky není žádné pokání skutečné. Bez lásky mohou být jen výčitky svědomí, lítost, sebeobviňování, sebeodsouzení, ale ne spásná kajícnost. Mnoho a mnoho lidí nad sebou běduje, právě kvůli nedostatku lásky při pokání; mají tvrdá srdce; hluboce si uvědomují svoje hříchy, ošklivý si je, a přece mají stejně živý zájem jako o okolní dění, jako kdyby si je neuvědomovali; anebo jednu chvíli truchlí a o chvíli později už jsou úplně necitelní. Anebo ačkoli si myslí a věří, že se bojí božího hněvu, a jsou plni zmatků, nad sebou samými, přece zjišťují, že si nedokážou odepřít nějaký byť sebebanálnější požitek, což by byl přirozený způsob, jak ukázat smutek. Jedí a pijí se stejně lehkým srdcem, jako by je v mysli nic netížilo; bez obtíží se pustí do jakékoli zábavy, která se jim naskytne. Spí stejně tvrdě a navzdory jejich žalu je pro ně možná velmi těžké se přinutit brzy ráno vstát a modlit se za odpuštění. To jsou známky nedostatečné lásky.
Jste už vyspalý? Ptá se křesťan křesťana. Vyspalý ano, ale vyválený ještě ne!
Takový lidé mají velkou nechuť k modlitbě a úkonům zbožnosti. V nejlepším případě je modlitby uspokojují jen v době, kdy je vykonávají. Tehdy je třeba i skutečně těší, takže se diví, jak jim vůbec mohou připadat otravné. Ale když je někdo od jejich navyklých úkonů odvede, je pro ně nesmírně obtížné se k nim vrátit.
Sebekázeň, ta plní srdce nejen uctivostí, ale i něhou.
Že nám láska schází, dokládá i naše náchylnost nechat se zaujmout a pohltit malichernostmi, nedůležitými věcmi.
Kdo miluje, málo se stará o cokoli jiného. Ať se svět točí, jak chce, on to nevidí a neslyší, protože jeho myšlenky tíhnou jinam; touží hlavně kráčet s Bohem, a patřit Bohu, a má dokonalý mír, neboť zůstává v Bohu.

bl. John kardinál Newman, Rizika víry, s. 123