Myšlenky na neděli

Ježíš je dobrý zahradník. Stará se o stromy, které zasázel jeho otec. Je-li třeba, očišťuje je. Duše ví, že je předmětem jeho božské péče. Stačí jí, že roste, že se obaluje květy, listím a plody. Nevyzvídá, kdy ji bude Mistr zbavovat mrtvých větví. Trpělivě čeká, neboť ví, že Ježíš nad ní bdí a že jí pošle v příhodný okamžik svůj drahý kříž. Nic neurčuje, nic nestanoví, jaký kříž jímá Pán poslat. Bylo by to opovážlivé a nešetrné. Jemu se svěřuje. Co on činí, dobře činí.

Kříže, které posílá Ježíš duším, aby jej zdokonalily, jsou četné a rozmanité. Duše nezná křížů jí určených. Všechny však jej napřed přijímá. Když pak před ni předstoupí Ježíš s křížem na ramenou, chvátá, aby mu jej pomohla nést.

Jak popsat kříže, jimiž navštěvuje Ježíš duše? Tyto kříže jsou donekonečna rozmanité, přizpůsobené potřebám každého jednotlivce, vybrané podle toho, jakou krásu chce Ježíš duši propůjčit.

Ježíš rád střídá vnitřní utrpení. Na dně duše je jeho činnost méně patrná, méně je pozorována a méně má překážek. Tam může Ježíš zařezat do živého srdce, může vymýtit každý nečistý kořen a vyplenit všechen cizopasný plevel.

Ježíš používá často úzkostí svědomí, pochyb a ryzosti dobrého úmyslu, o jakosti dobrých skutků. Duše se bez ustání souží a bez oddechu ujišťuje Boha o své lásce a o své věrnosti.

Utrpení se stává svrchovaně krutým, když duše dojde přesvědčení, že je nepřítelkyní Boží, že Boha dokonce zradila a opustila. Zdá se jí, že také Bůh ji opustil, že odvrací od ní svůj obličej a že ji vydává jejím nepřátelům.

Duše se domnívá, že vzbuzuje ošklivost v očích Božích, že je stíhána jeho hněvem a drcena tíhou jeho rozhořčení. Někdy se jí zdá, že je zavržena.

Úkolem duše Bohu oddané je obnovovat v těchto trapných okamžicích úkon oddanosti. Bůh ponechává vždy duši tuto výsostnou moc věnovat se mu úkonem vůle. (Chtít se mu darovat). Odnímá jí sice útěchu tohoto úkonu a skrývá jí jeho cenu, ale vždy jí k němu napomáhá, poněvadž v tom záleží podstata duchovního života.

Když duše vzbudila tento úkon, nezbývá jí nežli trpět, čekat a cvičit se v trpělivosti. Dosáhla plně veškeré dokonalosti přítomného okamžiku. Bůh v ní pracuje, očišťuje ji, vrhá ji do výhně, užívá střídavě železa a ohně. Pod dvojnásobnými údery jeho božského kladiva srší sice jiskry, ale železo nabývá již určitého tvaru. Ještě trochu trpělivosti a Bůh dokoná své nové veledílo. Potom náhle přestane utrpení. Neboť Bůh ponoří duši do osvěžující lázně, rozváže její mohutnosti a roztrhne závoj zastírající její oči.

Pane Ježíši, nemohu pochopit nic, než že tě musím v těchto bolestných chvílích nechat při práci ve své duši a nesmím naříkat a reptat a na každou novou bolest, na každou bolestnější krizi musím odpovídat vroucněji: Staň se!

J. Schrijvers, oddanost Bohu, s. 91.