Myšlenky na neděli

Když náš Pán odcházel, řekl, že se brzy opět vrátí; věděl však, že jeho posluchači slovu brzy na první poslech neporozumí, a proto dodal „náhle“ anebo „jako zloděj“.

Jak je možné ustavičně vyhlížet něco, co tak dlouho otálí? Mnohokrát učedníky něco z dobrého důvodu vyděsilo, a potom se jejich omezené duše soužili a rozvíjeli pověrčivé myšlenky. Bylo snad období dějin, kdy se lidé nedomnívali, že nastává poslední soud?

V mnoha dobách se křesťané domnívali, že nastává poslední soud, že rozpoznali Kristův příchod. Ale je lepší se tisíckrát splést a myslet si, že přichází, než se jedinkrát splést a myslet si, že nepřichází. V tom spočívá rozdíl mezi Písmem a světem: soudě podle písma, člověk by Krista očekával stále, soudě podle světa neočekával by ho nikdy. Jednoho dne ovšem musí přijít.

Křesťané říkají: „Je chaos, kam se podíváš“, takže nastává konec světa. A nevěřící říkají: „Je chaos, kam se podíváš, takže nastává konec církve.“ Ani jeden z těchto názorů není o nic pověrčivější než druhý.

Křesťanství už vlastně odchází od svého příchodu na svět. Je natolik duchovní, natolik neladí se světem, natolik bezbranné a má tolik silných nepřátel, a tolik falešných přátel, že každou dobu můžeme označit za poslední čas. Jak je vůbec možné, že křesťanství selhává a přitom jde neustále dál, ví jedině Bůh.

Jako když ze zbraně může každým okamžikem vyjít rána a v nějaké chvíli vyjít musí, jako když čekáme, že hodiny začnou bít, a nakonec nás svým zvukem překvapí; jako když bortící se klenba drží, ani nevíme jak, a není bezpečné pod ní procházet;

právě tak se vleče tento vetchý, zemdlený svět, a jednoho dne, než se nadějeme, skončí. Je lepší mýlit se ve své bdělosti, než nebýt bdělý vůbec. Někteří křesťané viděli Kristova znamení jeho příchodu. Oni se nespletli. Neexistuje možnost něco zrušit? Nebe zahrozí a pak se opět vyčistí. Kristus v jistém smyslu neustále posílá vpřed a zastavuje nebeská vojska.

Ačkoli křesťané očekávali Krista, ustavičně ukazovali na jeho znamení, nikdy netvrdili, že už přišel. Říkali jen, že právě přichází, že co nevidět přijde. A to byla a je pravda. Fanatici, sektáři, diví a troufalci, ti říkali, že Kristus konečně přišel, anebo mluvili o přesném roku a dni, kdy přijít má. Ne tak jeho pokorní učedníci. Ti ho ani neohlašovali, ani nevyhledávali. Ti jen čekají, až Kristus skutečně přijde, nespletou si ho, a do té doby nic nerozhlašují. Vidí jen Kristovy předchůdce.

Jsou-li zbožní, dozajista nemůže nic moc špatného a nic zvlášť směšného na tom, že pokládají události své doby za více než obyčejné, představují si, že se události světa sbíhají k závěru a že události houstnou až ke konečnému navštívení; neboť, povšimněme si, Písmo schvaluje, když vykládáme vše, co vidíme ve světě, v náboženském smyslu, jako by všechny věci byly znamením a zjevením Krista, jeho prozřetelnosti a jeho vůle.

J.H. Newman, Rizika víry, s. 128