Myšlenky na neděli

Bůh celou přírodu najímá do služeb eucharistického krále a příroda se nechává ochotně najmout. Začneme pšenicí a révou. Jak rády poskytují ty rostliny samy své plody Pánu, aby jich použil k tajemství lásky. Obilí a réva však k svému bytí a vývoji potřebuje součinnost jiných činitelů. Vizme, jak slunce poslušně a ochotně upírá své zlaté paprsky na pšenici a révu od té chvíle, kdy prochází kůru země až do okamžiku, kdy stojí na poli vysoké klasy, sklánějící se pod bohatou úrodou, kdy visí z révy velké zlaté hrozny. Jak rádo posílá na ně slunce své světlo a teplo, aby jich mohl časem Pán použít. S radostí, ne menší padá na ně rosa, zavlažuje déšť tyto šťastné byliny ano, i vzduch jim poskytuje potřebnou potravu. A kolik jiných činitelů se účastí pěstění pšenice a révy, aby se jich mohlo užít ve službách eucharistických.

Když nás zavedla pšenice a réva do říše rostlinné, všimněme si jiných příslušníků této říše rostlinné, kteří rovněž s největší ochotou a radostí přispívají v ruce člověka ke cti Eucharistie. Jak plesá cedr, lípa nebo jiný strom, že může dodat svému Pánu dřevo, z něhož by byly zbudovány stěny stánku, v němž bude sám přebývat! Jak šťastným se cítí len, když může poskytnout vlákna, z nichž budou setkána bělostná plátna, která se rozprostírají na oltáři a do nichž a na něž se klade Pán! Jak hrdá je oliva, že může svému Králi dodávat to, co má nejlepšího, svůj tuk, olej, aby před jeho tváří ve dne v noci hořel. Jakou radost mají všelijaké rostliny, že mohou vypocovat pryskyřici rozmanité vůně, která se pak klade před Eucharistií na řeřavé uhlí, a zahaluje mrakem vonného dýmu Lásku Boží v ní utajenou. Ba i dřevěné uhlí, které udržuje v kadidelnici oheň, rádo přispívá aspoň tímto způsobem k velebnému holdu všeho tvorstva Eucharistii vzdávanému. A co říci o nejrozmanitějších druzích rostlin, kterými se ozdobuje oltář, které svou svěží zelení nebo svými pestrými květy obepínají, zastiňují svatostánek a vydechují na něj proudy líbezné vůně!? Když patřím na bílé, rudě hořící, žluté květy všech odstínů, zdá se mi, že se všecky tulí o závod ke Kristu, že se nevýslovně radují z toho, že je jim dopřáno dlít u krále života tak blízko, že kladou takřka své barevné hlavy na srdce Kristovo.

Podobně vzdávají tribut chvály Eucharistii také zástupci říše živočišné. Jmenován budiž jen bourec, který spřádá vlákna, aby je mohl podat Pánu na pláštík na ciborium, jakož i na hedvábná roucha, v nichž kněz stává u oltáře. Připomínám včelku, která neúnavně pracuje, aby mohla poskytnout dostatek vosku na výrobu svíček, aby plály ke cti Boha svátostného.

A co říše bytostí nemajících život? Neúčastní se neustálého triumfu Eucharistie? I ona přispívá k němu svým bohatstvím. Ano, země s radostí otvírá své lůno, a podává zlato, stříbro, drahokamy, aby z nich byl vyroben a přiměřeně mohl být kalich, monstrance, a jiné nádoby potřebné ke službě eucharistické. Mramor nabízí své služby při stavbě svatostánku, ba i poslední hrubý kámen je rád, že může spočívat hluboko v základech chrámu, kde ho sice nikdo nevidí, kde však přece svým způsobem přispívá ke cti Eucharistie.

Vzduch se rád dává do služeb varhaníkových, když vyluzuje v píšťalách ladné zvuky, kterými doprovází eucharistické zpěvy, rád se plní zvukovými vlnami, a roznáší je v šíř i dál. Ano, i dnes, obrovská síla elektřiny dává se ráda z centrál vodit do svatyň, by zde svého Pána na oltáři trůnícího ozařovala světlem, které jí udělil, když ji stvořil. Toť velký triumf, pocta, kterou vzdává příroda v rukou člověkových v eucharistii. Němý a přece jen hlučný a pronikavý je hymnus tvorstva.

Člověk má být zástupcem, vůdcem a tlumočníkem při obrovském koncertu přírody, má mu dávat směr a ne snad dát se nerozumným tvorstvem zahanbit a zastínit.

Jan Hejčl, Eucharistická četba bible, Praha 1933, s. 19