Myšlenky na neděli

27. neděle v mezidobí (z kostela v Bystřici nad Pernštejnem)

EVANGELIUM Mt 21,33-43

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
"Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak.
Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.'
Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?"
Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek."
Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.

Myšlenka na neděli:

Správně nás napadne, že ten hospodář byl asi pěknej blbec! Jednak, že vůbec netušil komu pronajal tu vinici, a jednak, že posílal znova a znova nějaké posly, aby jim domluvili, ačkoliv muselo být jasné, že když neposlechli poprvé, neposlechnou nikdy. Ta slabost, řekněme hospodáře, nevyplývá ani z nedostatku jeho moci - jak je vidět moci zničit má dost, nechybí mu tedy ani příslišná vojenská síla, ale co ho vede, je pořád přemáhaná důvěra a láska ke správcům té vinice. Jestliže k nim posílá dokonce svého jediného syna, tak touží po tom, aby se konečně vzpamatovali, a tím jim prokazuje nejvyšší důkaz své důvěry, jak on říká: "Nemohou přece nevidět, jak moc mi na nich záleží.", Konečným zdrojem Boží slabosti v Ježíši Kristu je tedy neuvěřitelná důvěra Boha v lidi. "Nemohou přeci nevidět, jak moc je mám rád, jak mi na nich záleží", Bůh neušetřil ani svého jediného syna, ale vydal ho na smrt kříže. Nekonečná láska k člověku Bohu velí, aby byl v setkání s člověkem slabý, bezbranný a choval se nelogicky. Láska totiž nikdy neláme lidskou svobodu. Tváří v tvář svobodě lidského srdce je Bůh vždycky pokorný a slabý. Strašným důsledkem naší svobody ale je říct Bohu ne. Poskytuje možnost jeho služebníky zabít. Zabití hospodářova syna, zabití Ježíše. A teď se tedy podívejme, co to tedy znamená pro náš duchovní život. Člověk může, stejně jako nájemce vinice, chybně odhadovat svou situaci před Bohem. Pořád nás tady ubývá, jsem tady osmý rok, mnoho lidí, kteří jsou živí a zdraví a chodívali do kostela, nechodí. V čem spočívá ten chybný odhad, že se nic neděje. Člověk vstupuje do hříchu a staví se proti Bohu, porušuje přikázání, porušuje přijaté závazky, ubližuje nakonec i bližním a zároveň ale zjišťuje, že mu to všechno beztrestně prochází, nic se neděje, je klid, život jde dál, nikdo ho nekárá, když náhodou ho pokárá, tak ho pošle aspoň v duchu víte kam, pokud si člověk vyzkouší metodu násilí a zjistí, že se to vyplácí, může z toho usoudit, že je to příjemná životní metoda, arogance, agresivita, sebeprosazování. Výčitky svědomí, které se na začátku ješte tu a tam ozvou, postupem času slábnou a nakonec se úplně ztratí. Počáteční obavy, které člověk má, že Bůh ho potrestá nějakou nenadálou nemocí nebo smrtí někoho blízkého nebo životním neúspěchem, to už je jenom pouhá projekce vlastních strachů, které člověk má, do Boha; člověku ještě něco svědomí na začátku vyčítá a ty strachy si promítá jako hrozbu Božích trestů. Člověk, který ale žije v nepravosti, se přesvědčí, že mu z Boží strany vůbec nic nehrozí, připomínám zas tu větu: "Nemohou přece nevidět, jak moc mi na nich záleží.", chápu. Problém Boha pak člověk může vyřešit zcela tím, že se prohlásí za ateistu, nebo že ve svém životě uspí problém Boha, zanedbává modlitbu, modlí se banálně povrchně, nakonec ji vyřadí docela, přestane se zpovídat, už nakonec nechodí ani na mši svatou ani v neděli, nic se neděje. Naivně si člověk pak může myslet, že získal víc času - můžu spát o hodinu dýl v neděli, víc klidu do života, ať mi všichni vlezou na záda, já si můžu dělat co chci, a když si dělám, mám pokoj srdce. Proč si komplikovat život morálními principy. Nebo máme povinnosti vůči životnímu partnerovi, vůči dětem, vůči celibátu my kněží, a přesto si povolíme občas nějaké ty dvojznačné citové kontakty, postupně se do nich víc a víc zaplétáme, z citových kontaktů se stanou taková letmá setkání, nakonec zrada, nevěra. Přestože se bojíme, že bude nějaký trest, člověk leze do auta a říká si: "Co když teď havaruju, to bude Boží trest, za to, co dělám", opět jsou to jenom projekce našich strachů do Boha, který takový není. Upadáme a najednou máme pocit, že se i v tom úpadku můžeme cítit docela šťastně a spokojeně, a tak se lze naučit prakticky každou nepravost a každý hřích, který - jak se zdá - nám beztrestně projde. Tyto naše pocity jsou samozřejmě falešné a klamné, což se ukáže ale v budoucnosti. Bůh totiž - připomínám - "Copak nevidí, jak mi na nich záleží?", Bůh vydává své služebníky i svého syna ne do rukou nepřátel, ale do rukou těch, kterým pořád ještě bezmezně důvěřuje. Takže nakonec aspoň pár veršů od Sv. Simona Nového Teologa: Jak vypadá naopak stav Bohu člověka, jak tuto Boží lásku v této podobě pochopil. "Přijď pravé světlo, přijď věčný živote, příjď skryté tajemství, příjď bezejmenný poklade, příjď nevyjádřitelná skutečnosti, příjď nepochopitelná bytosti, příjď nekončící jásote, příjď světlo, které nehasne, příjď očekávání těch, kdo budou spaseni, příjď povzbuzení těch, kteří spí, příjď vzkříšení mrtvých, příjď mocný, který pouhým chtěním všechno děláš, obnovuješ a proměňuješ, příjď neviditelný, nedotknutelný, nehmatatelný, příjď ty, který zůstáváš trvale nehybný a celý jsi stále v pohybu, příjď k nám žíjícím v tomto slzavém údolí, ty který jsi nadevšemi nebesy. Amen.