Myšlenky na neděli

Podle průzkumu veřejného mínění 70% obyvatel věří v existenci andělů, pouze 25% jejich existenci popírá.

S anděly se u nás setkáváme nejvíce kolem svátku svatého Mikuláše a kolem vánoc. Andělé jsou všude a asi jsou dobrým marketingovým tahem. Jinak se andělé v křesťanském a občanském slovníku příliš neobjevují. Vidíme zde stále rozšiřující propast mezi tím, jakou roli hrají andělé v profánním životě, a vnitřním životě křesťanů. Mezi křesťany se často setkáváme s názorem: „při hledání Boha nezatěžujme dnešního člověka ještě světem andělů“. Pokud jsou andělé vytlačováni z chrámů, pak se nemůžeme divit, že jsou odkázání žít za branami chrámů vlastním životem. Zříkáme-li se andělů, zříkáme se skrytosti a transcendence. (Pavel Ambroz)

„Nebeské jest dvorstvo krásné“. Zpíváme ve svatováclavském chorálu. Andělská stvoření mají neporušenou ostrost vnímání, hledí na propastnou tůň Božích soudů a jejich nejvyšší spravedlnost jim působí nevýslovnou radost a blaženost. Andělé se chlubí tím, že se skrze svou službu podílí na této Boží činnosti a činí ji zjevnou, proto právem milují Krista, svého Pána.

Když se duše spojí s Bohem, anděl, přítel Boží se roztančí, zaraduje se a potěší, obrátí se k Pánu a řekne: Děkuji ti, Pane, že jsi splnil touhu jeho srdce, prosbu jeho rtů jsi neoslyšel. Tento anděl, horlivý přítel Krista nepřestává duši na každém místě podněcovat a povzbuzovat: „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč žádá tvé srdce“. A jinde: „Slož naději v Hospodina, drž se jeho cesty.“ Nebo: „Prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá“.

Anděl je věrný přítel snoubence, Krista, ví o vzájemné lásce Krista a duše, nezávidí, nehledá svou, ale Pánovu lásku. Působí jako prostředník mezi milým a milou. Přednáší sliby, a přináší zpět dary. Ji povzbuzuje, jeho upokojuje. Mezitím ovšem, jen zřídka je také k sobě navzájem přibližuje, buď tak, že je uchvátí a povznese, nebo že jeho přivádí k ní. Je jako člen rodiny a důvěrník v paláci, nebojí se odmítnutí a každodenně hledí na Otcovu tvář.

(Sv. Bernard z Clairvaux, Kázání na Píseň písní I, XXXI, s. 416-417)