„Nebeské jest dvorstvo krásné.“ Zpíváme ve svatováclavském chorálu. Bůh je obklopen anděly. Bible nám představuje Boha uprostřed bytostí pohotových k jeho službě. Je to krásná a strašná podívaná. Andělé nezůstávají jenom v nebi, druhá božská osoba, Slovo, jež se stalo tělem, vede anděly sebou. Božský Mistr je ustavičně provázen anděly. Ti mu také slouží, vždyť je jejich Král, jejich Pán a jejich Vykupitel. Anděl přichází k Marii, aby s ní dohovořil jeho příchod. (Vidíme to zde v kostele na klenbě.) Andělé zvěstují jeho narození, anděl odvaluje kámen s pečetí, otevírá bránu vítězi nad smrtí a zvěstuje ženám, že vstal z mrtvých. (Další stropní obrazy.) Jako andělé s Kristem sestoupily, doprovázejí Krista zpět do nebe. (Obraz Nanebevstoupení) Andělé budou účastni Božího soudu. (Vidíme nad presbytářem) a vykonavatelé soudu, oddělí vyvolené a zavržené (vidíme před kůrem.) Andělé a svatí zpívají dokonalý chvalozpěv v nebi. (Nad kůrem je vidíme i se svatou Cecílií.)
Křesťanské umění často zobrazovalo Krista v plném majestátu, jak trůní mezi anděly. Protože Spasitel chtěl zůstat mezi lidmi v Eucharistii (ve svatostánku) andělé dál stojí na stráži kolem oltáře. Církevní otcové to praví výslovně. Proto renesanční umění rádo anděly zobrazuje, jak se klanějí Ježíši, Hostii. (Na hlavním oltáři se skví dva adorující andělé.)
Při každé mši svaté se věřící připojují k andělskému zpěvu. “Sláva na výsostech Bohu“ zpíváme jako andělé v v Betlémě. Ještě na konci preface spojuje církev svůj zpěv chvály výslovně s anděly, kněz se modlí: „před tvou mocí padají na tvář nebeské zástupy, nebesa vyznávají tvou slávu a svatí serafové ti společně zpívají píseň. Také my se připojujeme k jejich chvalozpěvu, pokorně tě vyznáváme a voláme:“ (1. preface o Panně Marii) Svatý, svatý…
Je pro nás velmi prospěšné představovat si Věčného uprostřed jeho tisíců a tisíců duchovních služebníků, kteří před ním stojí po tisíce staletí, neboť takto pociťujeme více obdivu a úcty k Bohu, Pánu andělů. Pohled na tento majestát v nás bezpochyby budí něco z hrůzy, kterou zažíval Izaiáš, když se před ním zjevil všemohoucí Bůh a sním klanějící se serafové.
Pro někoho je nauka o andělech pouhou pěnou na piškotu, která nikoho neuráží. Andělé nás však vedou k vnitřnímu, duchovnímu životu, k Boží transcendenci a Boží skrytosti. Andělský svět (vymalovaný ve zdejším kostele), jejich andělská křídla, obličeje, těla, oblečení a vlasy, jejich gesta, držení těla, a vyzařující krása, síla barevnosti a světla se staly dostatečně živou řečí, která ukazuje na nejvyšší pravdu, které se všichni chceme naučit.
(Josef Duhr, Andělé. in: Michal Altrichter, Archanděl Michael. s. 263...)
