Dnešní a zítřejší svátek jsou výrazem duchovní skutečnosti, které se říká: obcování svatých. Nikdy v roce necítíme jako v těchto dnech, že všechny ty tři světy – ty dva a náš – tvoříme jeden živý organismus, jedno tajemné tělo, jehož jednotlivé buňky a údy jsou v ustavičném spojení.
Dnešní svátek je tedy i svátkem svatosti těch, kteří žijí mezi námi. Trochu si to vysvětlíme: Žijeme v síti neznámých věcí. Každý z nás používá produkty techniky, jejíž vědecké základy neznáme. Kdo z nás ví, jak funguje mobil, nebo počítač? Co můžeme říci o spolehlivosti léků, které užíváme? Tyto všechny věci mají rozumný základ, (který třeba já nechápu, ale „věřím“ tomu) a taková „víra“ nám umožňuje těšit se z dobrodiní vědomostí někoho druhého.
Víra v Boha je víra jiného druhu. Je to spíše důvěra. Přesto můžeme říci, že vědění druhého se stává mým poznáním. Důvěrou, kterou někomu dávám, se stávám účastným jeho vědění. Víra vytváří síť vzájemné závislosti, síť vzájemné solidarity, kde každý podpírá a je podpírán.
Naše poznání Boha se zakládá na této vzájemnosti, důvěře. Poznání Boha se mi dostává zprostředkováním někoho druhého. A tak ve svém vlastním životě, ani ve svém vztahu k Bohu nemůžeme najít cestu, nepodílíme-li se na poznání druhých. V našem vztahu k Bohu jsou přítomni ti, kdo vidí, ti kdo zakoušejí, a my se o ně můžeme ve své víře opírat. Ti nám jakýmsi způsobem předávají svou vlastní jistotu. Díky těmto lidem nejsme vůči Bohu tak úplně slepí. Když krok za krokem jdeme k nim, stále více se probouzí v hlubině samého našeho bytí ona zasypaná vzpomínka na Boha, která je vepsána do srdce každého člověka.
Svatí žijí mezi námi, vidíme je jednat, nebo o nich čteme, nebo od nich něco čteme. Poděkujme dnes Bohu, za tyto svaté lidi, o kterých víme, že vědí, kterým věříme, kteří nám ukazují Boha.
Jak poznáme svaté mezi námi, o kterých víme, že vědí? Co nás na nich přitahuje?
-Nevlastní, ani neobhajují sebe sama. Nevnucují se.
-Umí spojovat ctnosti, které jsou na první pohled nespojitelné, například něžnost a rozhodnost.
-Jejich dokonalost není skličující „podle pravítka“.
-Jejich dokonalost je pokorná a zahalená.
-Jejich svatost nikoho nezastiňuje, nevzbuzuje závist, před ostatními se smazává.
-Žijí s velkou snadností s modlitbou. Jsou svobodní.
-Nic jim není překážkou k Bohu, všechno se jim stává prostředkem.
-Svatí jsou aktivní jenom tehdy, když mají přijímat. Lidem jdou vstříc jen tehdy, když se nevzdalují od věčného pramene.
(V. Neuwirth, Vcházení do Evropy, s. 166
Joseph Ratzinger, Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur, Co znamená věřit, s. 64nn;
A. M. Sicari, bl. Alžběta od Trojice s. 126)
