Myšlenky na neděli

Spánek je vlastní sestra smrti. Nemoc vlastní, nemoc a smrt našich blízkých a lidí kolem nás je připomínkou : teď jsi na řadě ty. Vidět umírat své blízké, vidět své drahé mrtvé v rakvi je důležitý prožitek především pro děti a mládež. Mládí snadno zapomene na konečnost života, na bolest, nemoc a smrt. Je třeba přijmout svou nemohoucnost, závislost, svůj věk. Je třeba se ve stáří rozloučit s prací, s lidmi a odejít do ústraní, do samoty před Boží tvář. Pán Ježíš napomíná Petra : „Až zestárneš, jiný tě přepáše a povede kam nechceš.“ Úmrtní lože je poslední boj duše. Jakoby se všechno dobro a zlo z celého života přiblížilo k loži umírajícího a umírající se musí rozhodnout. Člověk potřebuje v boji pomoc lidskou, aby ho někdo držel za ruku a pomoc Boží, především pomazání nemocných. Do smrti vstupuje každý sám. Ty nejlepší vztahy budou zpřetrhány. Jediný vztah bude nosný : vztah k Ježíši Kristu, který buduji svátostmi. Svátosti jsou viditelný most do neviditelného nebe. Lidé se nemění, často se však vracejí ke sklonům, s nimiž v průběhu života bojovali. Což ovšem neznamená, že by se vždycky poddali tomu horšímu v nich samých. Bůh je dobré pokušení, jemuž hodně lidí podlehne. Církev si přeje, aby tělo zemřelého bylo účastno zádušní mše svaté. Trapističtí mniši mají tělo zemřelého 24 hodin v kostele než ho pohřbí. Je to doba loučení a odpoutání se od zemřelého. Jeho propuštění z prostoru a času, z rodiny a společnosti. V domě smutku je potřeba kolem rakve co nejdéle zůstat, aby se celá rodina, obec, přátelé a sousedé mohli rozloučit. Pláč je potřebný k uzdravení duše. Bolest je nutno vyplakat. Zadržováním pláče, potlačováním vnějších znaků utrpení a bolesti, se bolest kumuluje v duši člověka a hrozí vpádem nekontrolovatelných energií z nevědomí. Proto i hudba a písně odpovídají stavu srdce. Jásání a radost nejsou na místě, i kdyby se zdálo, že zemřelý nutně vstupuje rovnou do nebe. My zde žijeme nový život už bez našich zemřelých. Oni jsou v nebeské slávě u Boha a nebo v očistci, pak za ně prosíme. Je tradicí církve sloužit mši svatou za zemřelé. Uzdravující účinky mše svaté jdou bez času a prostoru. Pro lásku není smrt žádná hranice. Smířit se, odpustit, prosit o odpuštění můžeme stále. Smír a odpuštění na to je třeba myslet a modlit se, když zdobíme hroby květinami a zapalujeme svíce.

Básník Josef Suchý říká : Po léta jsem cosi čekal od života. Nyní nečekám už od života nic. A kupodivu je mi, jako bych vstupoval do otevřené krajiny, kde najdu všechno.