Myšlenky na neděli

„Já se ti divím,“ křičela paní Dinah. „Kdyby to byli pořádní lidé, šli by k starostovi a ne takhle žebrotou! Proč si je do domu nevzali Šimonovic ? Proč se jich máme ujímat ausgerechnet my ? Copak jsme něco horšího než Šimonovic? Já vím, Šimonovic žena by si takovou holotu do domu nepustila. Já se ti divím, člověče, že se tak zahazuješ s já nevím kým.“

„Nekřič,“ bručel starý Isachar, „vždyť to bude slyšet.“

„Ať to slyší,“ pravila paní Dinah, pozvedajíc hlas ještě víc. „Nevídáno. To by tak hrálo, abych nesměla doma pípnout kvůli nějakým tulákům. Znáš je? Zná je někdo ? On říká, to je má žena. Povídali, jeho žena. Já vím, jak to u takových poběhlíků chodí. Že se nestydíš pustit něco takového do domu!“

Isachar chtěl namítnout, že je pustil jen do chléva, ale nechal si to pro sebe; měl totiž rád svůj pokoj.

„A ona,“ pokračovala paní Dinah pohoršeně, „ona je v jiném stavu, abys to věděl. Pro Krista Pána, ještě to nám chybělo! Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí! Prosím tě, kdes nechal hlavu ?“ Paní Dinah nabrala dechu. „To se rozumí, nějaké mladici ty neumíš říci ne. Když na tebe udělala ten svůj kukuč, tak ses mohl přetrhnout samou ochotou. Mně bys to neudělal, Isachare! Jen si ustelte, lidičky, je tam ve chlévě slámy habaděj – jako bychom v celém Betlémě byli jenom my, kdo mají chlívek! Proč jim Šimonovic nedali otep slámy? Protože Šimonka by si nedala od svého muže líbit, rozumíš? Jen já jsem takový ošlapek, že na všechno mlčím.“

Starý Isachar se obrátil ke zdi. Snad přestane, mínil, ona má trochu pravdu, ale dělat tolik řečí pro jednou.“

„Brát cizí lidi do domu,“ rozjímala paní Dinah ve spravedlivém hněvu. „Kdo ví, co je to zač? Teď abych strachem celou noc nezamhouřila oka. Ale to ti je jedno, viď? Pro lidi ty všecko, ale pro mne nic. Abys ty jednou jedinkrát vzal ohled na svou udřenou a churavou ženu. A ráno abych po nich ještě uklízela. Když ten člověk je tesař, proč není někde na práci? A proč zrovna já musím mít tolik trápení? Slyšíš, Isachare?

Ale Isachar tváří ke zdi dělal, jako by spal. „Panenko Maria,“ vzdychla paní Dinah, „mám já to život. Celou noc abych nespala starostí, a on si spí jako dřevo. Mohli by nám odnést celé stavení a on si chrní. Bože, mám já to svízel.“

A bylo ticho, jen starý Isachar pozorně členil tmu svým chrupáním.

K půlnoci ho vzbudilo z dřímoty potlačované ženské sténání. I safra, lekl se, to bude něco vedle v chlívku. Jen aby to nevzbudilo Dinu. To by zas bylo řečí. I ležel nehnutě, jako by spal. Po chvíli bylo slyšet nový ston. Bože, smiluj se, dej ať se Dinah neprobudí, modlil se v úzkostech starý Isachar, ale v tom už cítil, že se Dinah vedle něho vrtí, zvedá se a napjatě naslouchá. Bude zle, řekl si zdrceně Isachar, ale zůstal pěkně zticha. Paní Dinah bez hlesu vstala, přehodila přes sebe vlňák a vyšla na dvůr. Asi je vyhodí, řekl si bezmocně Isachar. Já se jí do toho míchat nebudu, ať už si dělá, co chce. Po jakési podivně dlouhé a tlumené chvíli se paní Dinah vrátila, opatrně našlapujíc. Isacharovi se ospale zdálo, že chrastí a praská nějaké dříví, ale rozhodl se, že se ani nehne. Snad je Dině zima, mínil a dělá si oheň. Pak se Dinah znovu potichu vykradla. Isachar pootevřel oči a viděl nad planoucím ohněm kotlík s vodou. Nač to je, řekl si s podivem a hned zase usnul. Probudil se teprve, když paní Dinah takovými zvláštními, horlivými a důležitými krůčky běžela s dýmajícím kotlíkem na dvůr. I podivil se Isachar, vstal a trochu se ustrojil. Musím se podívat, co je, řekl si energicky, ale ve dveřích se srazil s Dinou. Prosím tě, co tak běháš, chtěl vyhrknout, ale ani se k tomu nedostal. „Co ty tu máš co okounět,“ utrhla se na něho paní Dinah a zas běžela na dvůr s nějakými klůcky a plátýnky v náručí. Na prahu se obrátila. „Jdi do postele,“ rozkřikla se přísně „a nepleť se nám tady, slyšíš?“

Starý Isachar se vyštrachal na dvorek. Před chlívkem viděl bezradně trčet ramenatou mužskou postavu a zamířil k ní. „Jojo,“bručel chlácholivě. „vyndala tě, že? To víš, Josef, ty ženské.“ A aby zamluvil jejich mužskou bezmoc, ukazoval honem: „Koukej hvězda! Viděls už někdy takovou hvězdu?“

Karel Čapek nám vylíčil okolnosti Vtělení Božího Syna.

Když se Bůh stal člověkem, tak se sebezřeknutí, zapomenutí na sebe naplnilo v neslýchané míře.

Bůh opouští nebeskou nádheru a nachází chudobu a bídu této země. My opouštíme marnivý, falešný a hloupý svět a získáváme nebe.

Bůh opouští nebe, kde každý ctí a miluje Boží vůli, aby se nechal trýznit nestálou, zlou vůlí lidí. My opouštíme hloupost pozemských vědomostí, abychom našli věčnou Boží moudrost.

Bůh opouští říši nestvořené moudrosti, aby našel hloupost lidí. My opouštíme nečisté choutky, abychom se stali blaženými ctností čistoty.

Bůh opouští štěstí, aby získal utrpení. My opouštíme smrt, abychom získali život. Bůh opouští život, aby získal smrt.

Ó jaká velikost tajemství vtělení Božího Syna! Nebesa žasnou nad tímto tajemstvím. Peklo se chvěje. Jen svět si nevšímá toho nejsvětějšího, aby pro svoji zatvrzelost vůči tomuto tajemství, v které nechce věřit, ztroskotal v čase i ve věčnosti.

Svatá noc, Karel Čapek, 1930, Kniha apokryfů

Pavel Huyn, patriarcha alexandrijský, bývalý arcibiskup pražský, biskup brněnský. Tajomné požehnanie, s. 113)