Myšlenky na neděli

Slovo se stalo tělem dvojím způsobem : jednak v betlémském chlévě před 2000 roky, ale také každý den při mši svaté na oltáři v katolických kotelích. Vánoce jsou křesťanským tajemstvím. Tajemství lze objasnit jen pomocí jiného tajemství. Dar narození Božího Syna nejprve odůvodňuje dar eucharistie, avšak kontakt s eucharistií nám posléze umožní pochopit, čím byl dotek vtělení. Pokud nevěříme zázraku, že se chléb stává Tělem Kristovým při mši svaté, pak jsme na cestě k popření stejně velkého zázraku, že se Bůh stal člověkem. Když byla Boží láska tak veliká, že přišla mezi nás, nemohla snad tato láska vést zároveň k tomu, aby Bůh zůstal mezi námi ? Tento sen církve je uskutečněn právě svatým přijímáním. Ten, kdo Krista učiní každodenním chlebem, v tom se denně uskutečňuje vánoční tajemství vtělení Slova. To je ta nejjistější cesta, jak dosáhnout stálého spojení s Bohem, jak vrůstat každý den pevněji a hlouběji do tajemného těla Kristova, církve. Pro většinu lidí to prakticky znamená přetvořit celý vnější i vnitřní život. A o to právě jde. V našem životě má být vytvořen prostor pro eucharistického Spasitele, aby mohl přetvořit naše bytí ve svůj život. Žít eucharisticky znamená zcela vyjít ze sebe z úzkého prostoru svého malého života a vrůstat do té nesmírné šířky, výšky, hloubky a délky Kristova života a lásky. Kdo vyhledává Pána Ježíše ve svém nitru, nebude jej chtít zaměstnávat stále jen sebou a svými záležitostmi. Začne se zajímat o záležitosti Páně, začne se podílet na životě církve, pronikat do jeho smyslu a spolu s Kristem přijímat obětní smýšlení. Člověk má čas na tolik neužitečných věcí, kterého vysilují. Potřebujeme hodinku denně s Kristem, která nás posiluje. Z jedné takové hodiny je třeba žít ty ostatní, abychom mohli zase přijít. S kým se člověk denně setkává, toho mínění mu už není lhostejné. I když nepadne ani slovo, přece cítíme, jaký vztah k nám mají druzí. Člověk se snaží přizpůsobit svému okolí, když to není možné, stává se soužití utrpením. Tak je tomu i při každodenním styku se Spasitelem. Stáváme se stále vnímavějšími pro to, co se mu líbí a co se mu nelíbí. Jestliže jsme předtím byli sami se sebou docela spokojeni, dochází teď ke změně. Najdeme leccos, co nemůžeme považovat za dobré a pěkné, a co je přece tak nesnadné změnit. Staneme se pomalu menšími a pokornějšími, trpělivějšími a shovívavějšími k třískám v oku druhého, protože máme dost co dělat s trámem ve vlastním oku, a konečně se naučíme v neúprosném světle Boží přítomnosti snášet sami sebe a svěřovat se Božímu milosrdenství, které se dokáže vypořádat se vším, nač jsou naše síly krátké. Přiznejme si, že je to daleká cesta od spokojenosti dobrého katolíka, který plní své povinnosti, ale jinak si dělá, co chce až k životu s Bohem a z jeho ruky, v prostotě dítěte a pokoře celníka. Kdo však jednou tu cestu prošel, už se po ní nevrátí.

Křesťanská tajemství jsou nerozdělitelným celkem. Zahloubá-li se člověk do jednoho, je veden ke všem ostatním. Od Betléma vede cesta nezadržitelně ke Golgotě, od jeslí ke kříži. (Když Nejsvětější Panna nesla dítě do chrámu, bylo jí předpověděno, že její duši pronikne meč, že je toto dítě ustanoveno k pádu a povstání mnohých, jako znamení, kterému se bude odporovat. Je to předpověď utrpení, boje mezi světlem a temnotou, který se projevil už u jeslí) Křížem a utrpením k slávě vzkříšení vedla cesta Božího Syna. To je cesta pro celé lidstvo a pro každého z nás.

Journet, Zlo a Sv.Edith Stein, Vánoční tajemství