Myšlenky na neděli

Dává-li nám Bůh další den života, další rok života, znamená to, že od nás potřebuje další úkon lásky na zemi. Na věci a na dny máme pohlížet, jako kdybychom to činili naposledy. Možná tomu tak není, možná že je uvidíme zas, ale pomáhá to k tomu, abychom Bohu ještě jednou řekli: „Děkuji.“

Nám všem hrozí nebezpečí, že uplyne čas našeho života, aniž bychom uviděli šířku Božích dobrodiní, hloubku Božích soudů, výšku Boží důstojnosti a délku Božích příslibů. Největším Božím darem je Kristus, který přišel v těle v plnosti času, přichází v eucharistii v přítomném času a opět přijde ve slávě na konci času. Stále stejný Kristus přichází v plnosti času, v přítomném času a na konci času. Bůh nám dal čas a spolu s časem sám sebe. Také my dejme Bohu svůj čas a sebe. Nedávejme Bohu už jen zbytky času, kdy jsme unavení a ospalí. To, že při modlitbě občas usneme není hřích, hřích je to, že si k modlitbě ustýláme. Modlit se v posteli není špatné, ale dokonce chvályhodné, avšak modlit se jen v posteli není správné. Kdo se nemodlí v kleče, když má zdravé nohy, nebude se modlit ani tehdy, když už může jen ležet.

Nazývejme věci pravými jmény.

Neříkejme: zapomněl jsem na modlitbu.

Říkejme: neudělal jsem si čas na modlitbu, i když jsem mohl.

Neříkejme: Byl jsem roztržitý při modlitbě. Tahle věta nic neříká a neřeší. Říkejme: Nemám kázeň tělesných smyslů a řád dne, a proto jsem chladný v modlitbě jako led.

Právě to, co se nám honí v hlavě a to, co nám leží na srdci bez zlobení se na sebe sama, pokojně učiňme předmětem modlitby.

Problém může být buď v naší malé důvěře v Boha, že se o nás postará nebo může být problém v tom, že utíkáme z reality svého života. Máme svou představu o správné modlitbě, při které není žádná úzkost. Boží hlas někdy nazýváme svou roztržitostí, abychom ze strachu, co po nás Bůh chce, umlčeli tento Boží hlas. S Bohem se setkáme jen ve svém životě nebo se s Ním nesetkáme vůbec. Jestliže v modlitbě neřešíme svůj život, pak dáváme přednost vzdálenému zatracení před blízkou nepříjemností jako farizeové.

Na začátku Nového roku nám dnešní druhé čtení nabízí dvě možnosti :

- buď budeme otroky každodenních nahodilostí a nutností

- nebo budeme Božími dětmi, které z Otcových rukou přijímají vděčně den za dnem a do Otcových rukou vrací všechno přesně, precizně a odpovědně vykonané podle jeho vůle a vnuknutí. Budeme věřit horoskopům nebo evangeliu? Člověk není jen výsledkem genů, více či méně povedených rodin, škol, společnosti, šťastných a nešťastných okolností. Každý z nás máme rozum, vůli a Boží milost. I když nás lidé ovlivňují a ještě bolestněji se potýkáme s vlastními omezeními, přesto zůstává skutečností, že jsme stvořeni z lásky a pro lásku.

Kéž jako Matka Boží uchováváme všechny Boží skutky ve svém srdci. Kéž se ve škole Matky Boží učíme nebýt otroky světa, ale Božími dětmi a dědici. Podle toho ať vypadají naše novoroční přání druhým a vlastní předsevzetí.