Loni v září navštívil svatý otec Benedikt rodné Německo. Na setkání s luterány v Erfurtu se sdělovací prostředky v Německu připravovali jako na mimořádnou ekumenickou událost století. Psalo se: „možná zažijeme nevídané překvapení“. Když papež odjel, zklamaně komentovali: „bylo to méně než nic“.
Co řekl svatý otec v Německu o ekumenismu? Řekl pouze, že víra není něco, co si sami uděláme. Víra, kterou si konstruujeme sami, je bezcenná. Víra není věc, kterou vymýšlíme nebo sjednáváme. Je základem, z něhož žijeme. Jednota nevyrůstá ze zvažování výhod a nevýhod, nýbrž jedině ze stále hlubšího promýšlení a prožívání víry.
Víra je tedy něco daného. A to je bod, který se nezamlouvá (některým evangelíkům i některým katolíkům). Je velice lákavé udělat si víru, která se bude hodit a líbit mě. To proto, že ještě jsme ještě nepochopili a neuvěřili všemu, co naše víra je, a v co věříme.
Modernistům se to zdálo jako příliš tvrdá řeč.
Tradicionalisté to hodnotili jako málo výrazné a slabé.
Můžeme si myslet, že to svatý Otec to řekl dobře, pěkně, tak akorát.
Zpívali jsme žalm 45, je to svatební píseň ženicha a nevěsty. Ženich je Kristus, nevěsta je církev.
Slyš, dcero, pohleď a naslouchej,
zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům.
Sám král touží po tvé kráse,
vždyť je tvým pánem před ním se skloň.
V plné kráse vstupuje královská dcera,
její šat je protkán zlatem.
V barevném rouchu ji vedou ke králi,
za ní ti přivádějí panny, její družky...
Královská dcera, to je Církev. Krása královy nevěsty je uvnitř, v komnatě, její oděv je protkán zlatem. Krása Královy nevěsty Církve nezáleží ve světské nádheře, v bohatství, lesku a slavné pověsti. Její krása je nadzemského a nadpřirozeného rázu, totiž bohatství ctnosti, milosti a svatosti, ve vnitřním životě.
Královské dcery, její družky jsou jednotlivé diecéze, farnosti, společenství, jednotlivé duše. Čím vnitřněji a pevněji se spojí s mateřskou církví římskou, s královnou, tím dokonaleji a plodněji uzavřou sňatek s Božským Ženichem.
(Baur, život ve světle liurgie, I. s. 131)
