O údělu žen v katolické společnosti očima patnác...

Dneska bych se chtěla zamýšlet nad tím, jaká je vlastně úloha žen a děvčat ve společenství věřících. Snad vám subjektivní názor světem téměř nepoznamenané patnácky něco dá.

Začala bych od dětství. Která holka od malička chodí do kostela a viděla tam vždycky stát ty mladé hochy u oltáře v ministrantským, určitě také mnohokrát snila o tom, jak například drží misál panu faráři, nebo vybírá s košíčkem peníze. Když se však chtěly přidat mezi ministranty, byly odmítnuty. Proč? K oltáři patří chlapci. Pravda, je výjimečná situace, když je ve farnosti málo kluků, objevují se i holky - ministrantky. Ale znám mnoho farářů, kteří si radši odslouží mši svatou sami, než by měli po boku holku. Ale ne z nějakého zaujetí.

Když jsme se na duchovní obnově nebo na setkání Marianek ptali otce Marka, proč nerad vidí u oltáře holky, odpověděl, že k oltáři patří kluci. Děvčata by v kostele měla dotvářet krásnou atmosféru. Například na každého, kdo přijde na mši se pěkně usmát. Může třeba zpívat ve schole, chodit číst, mít nastarost malé děti ve farnosti, scházet se s nimi, přibližovat jim Boha. Může organizovat scénky a různá vystoupení, provádět křížovou cestou nebo růžencem, může se modlit... A to všechno s úsměvem a pro Pána Boha.

Poslední věta Panny Marie v Písmu svatém je úryvek z Janova evangelia, kdy Panna Maria při svatbě v Káně Galilejské nabádá služebníky : Udělejte všechno, co vám (Ježíš) řekne. Není to odkaz? Není to odkaz hlavně pro nás, ženy a dívky?

A co mohou pro společenství věřících lidí dělat ženy dospělé?

I když by si mnohá možná nejvíce přála být přímo na místě kněze při slavení eucharistie, kněžky v katolické církvi neexistují. Kdyby však cítila volání do duchovního života, myslím, že i skutečnost, že někdo z farnosti obětoval svůj celý život Pánu a rozhodl se pro život v klášteře, může být pro lidi velkým povzbuzením. Navíc si myslím, že i kdyby žena jako sestřička už farnost nenavštěvovala, může hodně pomoci svou modlitbou.

Důležitým povoláním ženy je také vychovávání dětí. Každá z nás by se měla pravidelně modlit za svého (budoucího) manžela - protože, jak vždy připomíná otec Marek, manžel vymodlenej, to je něco jinýho než manžel ulovenej. S mužem od Pána Boha to musí být požehnání. Pak je také důležité modlit se už teď za své (budoucí) děti. Abychom je dokázaly vychovávat s láskou a směřovat stále víc k Bohu, abychom  z nich mohly mít radost a naše děti byly pro církev požehnáním. Z každé věřící rodiny by mohlo vzejít alespoň jedno duchovní povolání. A nejlépe uděláme, když si budeme vyprošovat požehnání upřímnou modlitbou. Vzorem nám může být Panna Maria, ale také například svatá Monika, která svými neustálými vroucími modlitbami obrátila syna a později i manžela!

Dále pak může žena pomáhat například s výzdobou v kostele, pomáhat s údržbou kostela a být vždy k dispozici kněci, kdyby něco potřeboval.

Myslím, že my, ženy, jsme povolány hlavně k nezištné pomoci druhým, vychovávání dětí pro budoucí generace a k podpírání všech věcí, událostí, proseb modlitbou. Neustálou modlitbou, protože důvěra v Boha je jednou z nejdůležitějších věcí! A vůbec všechno to dělat po vzoru Panny Marie z lásky k Pánu Bohu a k Pánu Jeíši, který za nás položil život.

Vím, není to mnohdy jednoduché a kadžá z nás možná někdy zakolísá, ale když vytrváme a budeme se navzájem podporovat v  pomoci naší katolické církvi, byť jen každodenní malou modlitbičkou za papeže, můžeme toho hodně s Boží pomocí zmoci.

Pojďme dělat svět lepším!