Téma doby

Tento výraz byl takřka módním heslem minulého století, používaným ovšem nesprávně proti těm formám zbožnosti, jejichž předmětem byla Matka Boží nebo světci, jako by Bůh zůstával stranou. Mezitím se však stav značně změnil. Zástupci „mezináboženského dialogu“ a tzv. „teologie náboženství“ dnes zastávají názor, že křesťané by měli nastoupit společnou cestu s příslušníky jiných náboženství směrem k pramystériu, které je všem náboženstvím společné. Toto mystérium leží „za“, „nad“, „v hlubším jádru“ různých spirituálních tradic, a jak říká dalajláma, je „společným srdcem všech náboženství“. Nábožensky založení lidé, rozdělení zatím svými naukami a rituálními obyčeji, mají proto hledat cestu k sobě a vrátit se k tomuto společnému srdci. Proto není možno upírat svůj pohled na historické projevy náboženství a na těch trvat, neboť to jsou prý jen mytické pozůstatky předchozích znamení. I mýtus Krista patří do světa těchto znamení, a abychom tedy dospěli k samotnému tajemství, které leží mimo slova a myšlenky, mimo život a smrt, musíme tento mýtus ptyřekročit. Tak to píše mezináboženský guru benediktin Bede Griffiths. Tyto myšlenky nejsou tak smělé a novátorské, jak by se na první pohled zdálo. Již ve středověku existovala hnutí, která pokládala nauku o vtěleném Božím Synu za cvičení nižších stupňů křesťanského života. Praví osvícení mystici ponořují svého ducha „do nekonečných propastí božství“, oni neobracejí svou pozornost ke vtělenému Slovu, nýbrž „k Bohu zcela obnaženému a ve svém podstatném bytí“ (Mistr Eckhart). Svatá Terezie z Avily vypráví o svém setkání se zástupci takových pojetí. Radili jí, aby se ve svém nazírání obrátila od Ježíšova lidství k čistému božství. Světice však záhy poznala, že takové vedení je ve skutečnosti velké pokušení. Podle ní ne existují stupně duchovního života, po kterých by bylo možno dojít mimo vtěleného Božího Syna přímo k Bohu. Tak staví tato světice přímo na linii Nového zákona a církevní tradice, která nezná žádnou jinou a dokonalou cestu k Bohu mimo tu, kterou nastoupil sám Bůh. Vtělení Božího jednorozeného Syna není nouzové řešení pro mysticky méně nadané povahy, nýbrž akt nejvyšší moudrosti, který platí bezpodmínečně pro všechny, pro nejvzdělanějšího učence stejně jako pro prosté dítě. Protože Ježíš je jako člověk „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), vidí v něm věřící Otce (Jan 14,9). Vyšší a žádné hlubší poznání, než je velebnost Otce, která vyzařuje z tváře Ježíše Krista (srov. 2 Kor 4,6), nebylo nám zde na zemi dáno. Proto by byl pokus „jít dále“ (2 Jan 9) a zastínit ho, doslova protikřesťanský. Při vší různosti svého duchovního zaměření žili všichni světci z osobního setkání a spojení s Ježíšem Kristem. Tak píše Tomáš z Celana, první a autentický životopisec sv. Františka z Assisi, o jeho spiritualitě: „Jeho nejvyšší úsilí, jeho nejpřednější přání a nejvyšší životní pravidlo bylo sledovat ve všem a skrze všechno evangelium. Se vší bdělostí a horlivostí, s celou touhou svého ducha a s celým žárem svého srdce usiloval řídit se dokonalou naukou Pána Ježíše Krista a a kráčet v jeho stopách. V ustavičném rozjímání připomínal jeho slova a pozorně sledoval všechna jeho díla. Především to byla pokora vtělení Ježíše Krista, jeho láska doložená jeho utrpením, co tak zaměstnávalo jeho myšlenky, že nechtěl ani myslet na nic jiného...“ Každému i nevzdělanému věřícímu muselo být jasné: tak vypadá skutečná křesťanská svatost. Proto se vzhledem k šířícímu se popírání božství Ježíše Krista (a tím i Otce: 1 Jan 2,22) a jeho prostřednictví (1 Tim 2,5) přimlouvám za vyvolání „kristocentrické bouře“ v teologii i ve zbožnosti. Četba a rozjímání o Písmu svatém, bdělá účast na mši svaté, eucharistická adorace a modlitba svatého růžence (která nás skrze Marii vede k Ježíši) a mnoho dalších forem zbožnosti nás vedou ke světlu, zatímco pokusy dosáhnout osvícení bez Krista by nás nevyhnutelně svrhly do temnot daleko od Boha.

P. Bernward Deneke FSSP -sks- 17/2011, překlad -lš-

Světlo 25. září 2011