Online Bible | Ekumenický překlad

Roku stého šedesátého Alexandr Epifanés, syn Antiochův, vytáhl proti Ptolemaidě a obsadil ji. Obyvateli byl uvítán a prohlásil se tam za krále.

Když se o tom doslechl král Démétrios, shromáždil velmi početné vojsko a vytáhl proti němu do boje.

Jónatanovi poslal Démétrios přátelský list, v němž mu lichotil.

Řekl si totiž: „Musíme se s ním přátelsky dohodnout dřív, než se on dohodne s Alexandrem proti nám.

Vždyť má v paměti všechno zlo, které jsme způsobili jemu, jeho bratrům a národu.“

Dal mu proto právo jako svému spojenci sbírat vojsko a opatřovat si zbraně; dokonce nařídil, aby mu z jeruzalémského hradu vydali rukojmí.

Jónatan šel potom do Jeruzaléma a přečetl tento list všemu lidu i posádce hradu.

Tam se velmi polekali, když uslyšeli, že král mu dal právo postavit vojsko.

Posádka hradu vydala Jónatanovi rukojmí a on je odevzdal jejich rodinám.

Usadil se pak v Jeruzalémě a počal město obnovovat a přestavovat.

Na jeho rozkaz dělníci vystavěli hradby a z hory Sijónu udělali pevnost obehnanou kamennými kvádry.

Cizinci, kteří byli v pevnostech vystavěných Bakchídem, utekli,

každý opustil své místo a odešel do své země;

jedině v Bét-súru zůstalo několik z těch, kdo opustili Zákon a přikázání; tam našli útočiště.

Král Alexandr se dozvěděl o slibech, které poslal Démétrios Jónatanovi. Pověděli mu také o bitvách a statečných činech, které vykonal on a jeho bratři, i o strastech, které zakusili.

Poslal mu list, v němž stálo:

„Král Alexandr posílá pozdrav svému bratru Jónatanovi.

Doslechli jsme se o tobě, že jsi muž statečný a že jsi hoden stát se naším přítelem.

Ustanovujeme tě ode dneška veleknězem tvého národa: smíš se nazývat královým přítelem (a poslal mu současně purpurové roucho a zlatý věnec), smíš stát na naší straně a být naším přítelem.“

Sedmého měsíce roku stého šedesátého oblékl Jónatan o slavnosti stánků posvátné roucho. Shromažďoval vojsko a opatřoval mnohé zbraně.

Když se o tom všem dozvěděl Démétrios, s bolestí pravil:

„Co jsme to udělali! Alexandr nás předešel a získal si přátelství a podporu židů.

Napíši jim vemlouvavý dopis, plný chvály a slibů, aby pomáhali mně.“

Odeslal jim dopis tohoto znění: „Král Démétrios posílá židovskému národu pozdrav.

S radostí jsme uslyšeli, že plníte smlouvy, které jste s námi uzavřeli, že s námi zůstáváte v přátelství a nepřidali jste se k našim nepřátelům.

Zachovejte nám věrnost i nadále; odplatíme vám dobrým za to, že se k nám tak chováte.

Promineme vám mnohé závazky a dáme vám dary.

Od této chvíle zbavuji a osvobozuji vás a všechny židy od daní, od dávky ze soli a korunních poplatků .

Také se ode dneška nadále zříkám třetiny úrody a poloviny ovoce ze stromů, které mi patří. Nic už nebudu vymáhat z judské země ani ze tří okresů v Samařsku a v Galileji, které jsou k ní připojeny, ode dneška po všechna další léta.

Jeruzalém s celým okolím, i s jeho desátky a poplatky, ať je posvátný a osvobozený od berní.

Zříkám se také vlády nad hradem v Jeruzalémě. Dávám jej veleknězi, ať jej obsadí muži, které sám vybere jako jeho stráž.

Propouštím všechny židy z celého svého království, kteří tam byli odvedeni do zajetí ze země judské, a dávám jim bezplatně svobodu. Všem jsou prominuty daně i za jejich dobytek.

Všechny svátky, soboty, novoluní a Zákonem stanovené dny, jakož i tři dny před svátkem a tři dny po svátku, budou pro všechny židy v mém království osvobozeny od vybírání daní.

Nikdo nemá právo kvůli těmto věcem proti komukoli z nich něco dělat nebo je obtěžovat.

Asi třicet tisíc židů bude přijato do královského vojska a bude se jim vyplácet žold, jaký přísluší všemu královskému vojsku.

Někteří z nich budou určeni do posádek ve velkých královských pevnostech, jiní budou ustanoveni k zodpovědným úřadům v království. Jejich nadřízení a velitelé budou z jejich řad; budou se spravovat podle svých zákonů, které z rozkazu krále platí pro judskou zemi.

Tři okresy v samařské zemi, které jsou přičleněny k Judsku, budou patřit jedině pod zákony judské, nebudou podléhat pravomoci nikoho jiného než velekněze.

Ptolemaidu a její okolí dávám darem svatyni v Jeruzalémě na krytí jejích výdajů.

A já budu přispívat každým rokem patnácti tisíci šekely stříbra z královského příjmu z příslušných míst.

Všechny zbývající poplatky, které úřady dosud neodvedly v té výši jako v dřívějších letech, budou se od nynějška dávat na potřeby chrámu.

Nadto pět tisíc šekelů stříbra, které se podle předpisu každoročně vybíraly ze zisků svatyně, se promíjejí, protože patří kněžím konajícím službu.

Kdokoli se uteče do jeruzalémského chrámu nebo kamkoli do jeho okrsku, protože dluží královské poplatky nebo něco jiného, nebude postižen sám ani jeho majetek, který má v mém království.

Náklady na budování a údržbu svatyně budou hrazeny z královských příjmů.

Stejně budou z královských příjmů hrazeny náklady na budování hradeb v Jeruzalémě a opevnění kolem a dále na stavbu hradeb v Judsku.“

Když Jónatan a jeho lid uslyšeli tyto sliby, nevěřili jim a nepřijali je, protože měli v živé paměti velké soužení, které Démétrios způsobil Izraeli, když je krutě utiskoval.

Přiklonili se k Alexandrovi, který k nim první přišel s nabídkou míru, a natrvalo se stali jeho spojenci.

Král Alexandr shromáždil velké vojsko a vytáhl proti Démétriovi.

Oba králové svedli boj, v němž bylo vojsko Démétriovo obráceno na útěk. Alexandr je pronásledoval a ukázal se být mocnějším.

Bojoval urputně až do západu slunce; toho dne padl i Démétrios.

Potom poslal Alexandr k egyptskému králi Ptolemaiovi posly s tímto listem:

„Vrátil jsem se do svého království, usedl jsem na trůn svých otců a ujal se vlády, zničil jsem Démétria a ovládl svou zemi.

Svedl jsem s ním bitvu, rozdrtil jsem ho i s jeho vojskem. Usedli jsme místo něho na královský trůn.

Staňme se přáteli, dej mi svou dceru za ženu. Stanu-li se tvým zetěm, dám tobě i jí dary hodné tebe.“

Král Ptolemaios mu odpověděl: „Šťastný den, kdy ses vrátil do země svých otců a zasedl na jejich trůn.

Udělám, co jsi mi napsal, ale přijď mi naproti do Ptolemaidy, abychom se uviděli, a stanu se tvým tchánem, jak jsi navrhl.“

Roku stého šedesátého druhého vypravil se král Ptolemaios se svou dcerou Kleopatrou z Egypta a zavítal do Ptolemaidy,

kam mu král Alexandr přišel naproti. Ptolemaios mu dal svou dceru Kleopatru a vystrojil v Ptolemaidě svatbu s velikou slávou, obvyklou u králů.

Král Alexandr napsal Jónatanovi, aby mu přišel naproti.

Ten přišel do Ptolemaidy s velkou slávou a setkal se s oběma králi. Obdaroval je i jejich přátele stříbrem, zlatem a mnohými dary a získal tak jejich přízeň.

Ale povstali proti němu hanebníci z Izraele, muži svévolní, aby na něho u krále žalovali; ten však na ně nedal.

Král rozkázal, aby svlékli Jónatanovi jeho šat a oblékli ho do purpuru. Učinili tak.

Král ho posadil vedle sebe a nařídil svým knížatům: „Jděte s ním do města a vyhlaste, ať na něho nikdo v žádné záležitosti nežaluje a ničím ho neobtěžuje!“

Když žalobníci uslyšeli rozhlašovat jeho slávu a jeho samého spatřili oděného v purpuru, do jednoho se vytratili.

Tak vzdal král poctu Jónatanovi a zapsal ho mezi nejlepší přátele, když ho předtím ustanovil vojevůdcem a údělným knížetem.

Jónatan se pak s pokojem a radostí vrátil do Jeruzaléma.

Roku stého šedesátého pátého se vrátil Démétrios, Démétriův syn, z Kréty do země svých otců.

Když o tom uslyšel král Alexandr, velmi se znepokojil a vrátil se do Antiochie.

Démétrios ustanovil místodržitelem Koilé Sýrie Apollónia. Ten sebral veliké vojsko, utábořil se u Jabny a vzkázal veleknězi Jónatanovi:

„Ty jediný se bouříš proti nám a já mám kvůli tobě trpět posměch a hanbu? Osobuješ si nad námi převahu v horách?

Máš-li důvěru ve své vojsko, sestup k nám do rovin a tam změříme své síly! Se mnou je vojenská moc měst.

Zeptej se a pouč se, kdo jsem já a ostatní, kteří nám pomáhají. Každý ti řekne, že nemůžete před námi obstát, vždyť už dvakrát byli od nás poraženi tvoji otcové ve vlastní zemi!

Ani nyní neobstojíš před jízdou a tak velikým vojskem na rovině, kde není ani kámen, ani skála, ani místo kam utéci!“

Když Jónatan uslyšel Apollóniovy řeči, rozčilil se do hloubi duše. Vzal deset tisíc mužů a vytáhl z Jeruzaléma. Na pomoc mu přišel i jeho bratr Šimeón.

Utábořil se u Jafy, neboť její obyvatelé zavřeli brány ; byla tam totiž Apollóniova posádka. Když židé na město zaútočili,

obyvatelé jim ze strachu otevřeli a Jónatan opanoval Jafu.

Jakmile to uslyšel Apollónios, vytrhl s třemi tisíci jezdců a velikým vojskem jakoby k Ašdódu, ale hned odbočil do rovin, protože se spoléhal na početnou jízdu.

Jónatan spěchal za ním k Ašdódu, kde se vojska utkala v boji.

Apollónios tajně ponechal tisíc jezdců židům v týlu.

Jónatan poznal, že má v týlu zálohu, když obklíčili jeho vojsko a ostřelovali je šípy od rána do večera.

Lid však vydržel, jak Jónatan nařídil, zato koně nepřátel se unavili.

Potom přivedl své vojsko Šimeón a vrhl se na nepřátelský šik , protože jízda už byla vyřízená. Nepřátelé byli potřeni a prchali.

Také jízda byla rozprášena po rovině. Prchali do Ašdódu a nahrnuli se do svatyně své modly Dagóna, aby se zachránili.

Jónatan však dal zapálit Ašdód i okolní osady, pobral v nich kořist a chrám Dagónův spálil i se všemi, kdo se do něho utekli.

Počet těch, kdo padli mečem nebo zahynuli v plamenech, byl kolem osmdesáti tisíc mužů.

Když pak Jónatan odtamtud odešel a utábořil se u Aškalónu, obyvatelé města mu vyšli vstříc s velikou slávou.

Se svým doprovodem a velkou kořistí se pak vrátil do Jeruzaléma.

Když Alexandr uslyšel o těchto událostech, znovu Jónatana vyznamenal.

Poslal mu zlatou sponu, jakou bývají vyznamenáváni obvykle jen královi příbuzní, a dal mu do vlastnictví Ekrón a jeho celé okolí.