Online Bible | Ekumenický překlad

Tři roky nato přišla Judovu lidu zpráva, že Seleukův syn Démétrios vyplul z tripolského přístavu se silným množstvím lidu a lodí,

zmocnil se země a odstranil Antiocha i jeho poručníka Lýsiáse.

Jakýsi Alkimos, který byl dříve veleknězem, ale dobrovolně se poskvrnil v době směšování židovství a helénizmu , když teď poznával, že už pro něho není žádná záchrana, a tím méně přístup k posvátnému oltáři,

odebral se roku stého padesátého prvého ke králi Démétriovi a přinesl mu zlatý věnec, palmovou ratolest a větvičky oliv, jaké byly ve svatyni. Toho dne ještě nic nepodnikl.

Ale vhodná příležitost k uskutečnění jeho špatných záměrů se naskytla, když byl od Démétria pozván do radního shromáždění. Na otázku, jaká situace a jaké smýšlení je mezi židy, řekl:

„Židé, tak zvaní chasídové, které vede Juda Makabejský, podněcují k válce a vzpourám a nenechají království žít v pokoji.

Proto jsem byl zbaven dědičné hodnosti – mluvím o velekněžském úřadu – a sem jsem přišel

především proto, že si upřímně přeji, aby se králi dostalo, co mu patří, a za druhé proto, že mám starost o své spoluobčany. Nerozumností těch, o kterých jsem se zmínil, je totiž nemálo postižen celý náš rod.

Králi, když to tedy nyní všechno víš, postarej se o zemi i o náš lid, který v ní přebývá, se svou známou laskavostí, kterou máš ke všem.

Dokud je naživu Juda, je nemožné uspořádat záležitosti v míru.“

Když skončil, hned i ostatní rádci, kteří nebyli Judovi nakloněni, podněcovali Démétria proti němu.

Ten dal zavolat Níkánóra, dřívějšího velitele oddílu slonů, a ustanovil ho správcem Judska.

Poslal jej tam s rozkazem, aby odstranil Judu, rozehnal jeho přívržence a za velekněze svatého chrámu dosadil Alkima.

Pohané v Judsku, kteří utekli před Judou, přidávali se v zástupech k Níkánórovi, domnívajíce se, že utrpení a neštěstí židů jim bude k prospěchu.

Když židé uslyšeli, že Níkánór přichází a s ním i vyhnaní pohané, sypali si prach na hlavu a vzývali toho, který už před věky si vyvolil svůj lid a stálými viditelnými znameními se ujímal svého dědictví.

Potom na rozkaz vojevůdce ihned vytáhli a utkali se s nepřítelem u osady Dessau.

Judův bratr Šimeón se první utkal s Níkánórem, ale tím, že se nepřátelé v tichosti překvapivě objevili, utrpěl menší porážku.

Naštěstí se Níkánór neodvážil krveprolévání, protože slyšel, jakou statečnost projevovali Judovi lidé a jak neohroženě bojují za vlast.

Poslal proto Posidónia a Theodota a Matitjáše, aby nabídli jednání o uzavření míru.

Po delším vyjednávání vojevůdce oznámil lidu výsledek a jednomyslným usnesením bylo dojednání schváleno.

Určili den, kdy se sejdou mezi čtyřma očima. Z obou stran předjel válečný vůz a byla připravena sedadla.

Juda rozestavil na vhodných místech stráže, aby nepřátelé nemohli překvapit nějakou zradou, ale aby rozmluva měla klidný průběh.

Níkánór potom zůstal v Jeruzalémě a nechoval se tam nepatřičně, právě naopak. Propustil zástupy těch, kteří se k němu utekli,

měl Judu všude u sebe a byl mu i v srdci nakloněn.

Vybízel ho, aby se oženil a měl děti. Juda se oženil, vedlo se mu dobře a těšil se ze života.

Když Alkimos viděl, že žijí v přátelství, opatřil si znění dojednaných smluv a odebral se ke králi. Udal Níkánóra, že se zpronevěřil rozkazům, když totiž Judu, který je nepřítelem říše, učinil svým nástupcem.

Král se rozčilil a podrážděn podněcováním toho padoucha napsal Níkánórovi; prohlásil, že s dojednáním nesouhlasí a že nařizuje, aby Makabejského poslal co nejdříve v poutech do Antiochie.

Když se to doneslo Níkánórovi, byl překvapen, ale přišlo mu zatěžko ujednání zrušit, když druhý se nijak neprovinil.

Odporovat králi však nebylo možno, proto hledal vhodnou příležitost, jak by to mohl vykonat lstí.

Jenže Makabejský si všiml, že Níkánór s ním jedná stroze a je při obvyklých setkáních zdrženlivý; z toho usoudil, že ta přísnost nevěští nic dobrého. Shromáždil kolem sebe nemálo svých lidí a před Níkánórem se ukryl.

Ten poznal, že byl chytře přelstěn. Přišel tedy do velkého svatého chrámu a kněžím, kteří právě přinášeli zápalnou oběť, poručil, aby mu toho muže vydali.

Když se zapřísahali, že nevědí, kde by hledaný mohl být,

pozvedl pravici proti chrámu a takto přísahal: „Nevydáte-li mi Judu v poutech, tenhle chrám vašeho Boha srovnám se zemí, obětní oltář rozbořím a vystavím zde nádherný chrám Dionýsovi.“

To řekl a odešel. Kněží s rukama k Nebi pozdviženýma vzývali toho, který byl po všechny časy předním bojovníkem svého národa, a volali:

„Ty, Hospodine, ač sám ničeho nepotřebuješ, chtěl jsi mít chrám, kde mezi námi přebýváš.

Nyní tedy, sám svatý a Pán všeho posvěcení, zachovej navždy neposkvrněný tento dům, nedávno očištěný!“

Níkánórovi byl udán jakýsi Razis, jeden z jeruzalémských starších, o kterém bylo slyšet jen to nejlepší. Pro svou laskavost byl zván otcem židů.

Už v dřívější době, kdy docházelo k směšování židovství a helénizmu , postavil se rozhodně za věc židovstva a byl za ni ochoten s nadšením dát tělo i duši.

Níkánór, aby veřejně ukázal zlobu, kterou choval k židům, poslal přes pět set vojáků, aby ho zatkli.

Domníval se, že jeho zatčením jim zasadí těžkou ránu.

Když se tlupa chystala vpadnout do věže a vyrazit bránu do dvora a když poroučeli přinést oheň na podpálení brány, tu Razis ze všech stran obklíčený sám nalehl na meč.

Chtěl raději čestně zemřít, než padnout do zločinných rukou a snášet potupu nehodnou jeho urozenosti.

Ale rána, zasazená ve spěchu, nebyla smrtelná, a když zástup pronikl branou, vyběhl zmužile na hradbu a hrdinně se vrhl dolů přímo na zástup.

Ten se rychle rozestoupil, takže vzniklo prázdné místo a on padl doprostřed na zem.

Byl však ještě živ; rozohněn se zvedl, a ač se mu krev hrnula proudem a jeho poranění bylo velmi těžké, prorazil v běhu zástup a vyšplhal se na příkré skalisko.

Ztratil už všechnu krev, vyrval si vnitřnosti, vzal je do obou rukou a hodil zástupu. Vzýval přitom toho, který je Pánem ducha i života, aby mu je zas vrátil. Tak zemřel.