Online Bible | Ekumenický překlad

Stalo se, že bylo zajato sedm bratrů i s matkou, a král, aby je donutil jíst jim zakázané vepřové maso, chtěl toho dosáhnout mučením biči a řemeny.

Jeden z nich prohlásil jménem všech: „Co chceš na nás vyzvídat, co se chceš dozvědět? Jsme připraveni raději zemřít než překročit zákony otců.“

Král se rozvášnil a poručil rozpálit pánve a kotle.

Jakmile byly rozpáleny, nařídil, aby tomu, co mluvil, vyřízli jazyk, stáhli kůži z hlavy, jak to dělají Skythové, a zohavili jej; ostatní bratři a matka museli přihlížet.

Potom nařídil, aby ho na celém těle zmrzačeného, ale ještě živého, donesli k ohni a pálili na pánvi. Když se z pánve valil hustý dým, povzbuzovali se navzájem ostatní s matkou, že také čestně zemřou. Řekli si:

„Hospodin Bůh se dívá a jistě nás posílí, jak zřetelně před tváří Izraele dosvědčil Mojžíš v písni, kde ujišťuje: ‚Bůh posílí své služebníky!‘“

Když první takto skonal, přivedli za surového posměchu druhého. Stáhli mu kůži i s vlasy a ptali se, bude-li jíst nedovolené maso , dřív než bude jeho tělo úd po údu mučeno.

Odpověděl ve své rodné řeči a zvolal: „Nikdy!“ Proto i on musel podstoupit stejné mučení jako první.

S posledním výdechem řekl: „Ty, zlosynu, zbavuješ nás přítomného života, ale Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon.“

Po něm byl terčem výsměchu třetí. Když na něm vynucovali odpověď, rychle vyplázl jazyk, i ruce jim statečně nastavil

a mužně řekl: „Dostal jsem je od Nebe, a protože si cením jeho zákony více než své údy , doufám, že je od něho zase dostanu nazpět.“

Sám král i jeho průvodci byli zaraženi nad duševní silou toho mládence, jako by pro něho muka nic neznamenala.

Když i on skonal, mučili čtvrtého stejnými mukami.

Když se přiblížil jeho konec, řekl toto: „Je radostné skonat lidskou rukou , když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni. Pro tebe ale žádné vzkříšení k životu nebude!“

Pak vzali pátého, přitáhli ho a mučili.

On pohleděl na krále a řekl: „Máš moc nad lidmi, děláš si, co chceš, ale i ty jsi smrtelný. Nemysli si, že náš rod je Bohem opuštěn.

Jen počkej a uvidíš jeho velkolepou sílu, jak tebe a tvé potomstvo zkruší.“

Po něm přivedli šestého, a ten umíraje pravil: „Nebuď na omylu, tvá snaha je marná. My sami jsme vinni tímto utrpením a děje se nám po zásluze, protože jsme hřešili proti svému Bohu.

Ty si však nemysli, že zůstaneš bez trestu, když ses opovážil bojovat proti Bohu.“

Ještě více obdivu a vzácné památky je hodna matka. V jediném dnu viděla záhubu sedmi synů a nesla to srdnatě s nadějí v Hospodina.

Každého z nich povzbuzovala v rodné řeči, plna ušlechtilé moudrosti, v níž spojovala ženskou rozvahu s mužnou silou. Říkala jim:

„Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla.

Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“

Antiochos se domníval, že matka jím pohrdá, a podezříval ji , že ho svou řečí tupí. Ještě zbýval nejmladší; král mu domlouval nejen slovy, nýbrž sliboval mu i skrze přísahu, že ho učiní bohatým a šťastným, odpadne-li od zásad otců, že ho učiní svým přítelem a svěří mu významné úřady.

Když však mládenec na to nepřistoupil, král dal přivolat matku a naléhal na ni, aby sama jinochovi radila k záchraně.

Po velkém naléhání svolila, že syna přemluví.

Sklonila se k němu a s posměchem vůči krutému tyranovi takto promluvila v rodné řeči: „Synu, měj se mnou slitování! Devět měsíců jsem tě nosila v lůnu, tři roky tě kojila, krmila a vychovávala do nynějšího věku.

Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal.

Neboj se toho kata, ale buď hoden svých bratrů a přijmi smrt, abych z Božího slitování dostala s tvými bratry zpět i tebe.“

Sotva to dořekla, mládenec pravil: „Nač čekáte? Já neposlouchám nařízení krále, já jsem poslušný Zákona, který dostali naši otcové od Mojžíše.

Ale ty, který sis na Hebreje vymyslil kdejakou újmu, neunikneš Božím rukám.

My trpíme za své hříchy;

ale i když se Hospodin, živý, nakrátko rozhněval, aby nás trestal a tříbil, opět se slituje nad svými služebníky.

Ty však, bezbožný a nejničemnější ze všech lidí, zbytečně se nevypínej; zbujnělý nejistými nadějemi jsi vztáhl ruce na děti Nebe!

Nikterak jsi neunikl soudu všemohoucího a vševidoucího Boha!

Moji bratří strpěli krátká muka, ale nyní podle Boží smlouvy požívají věčný život; ty však na Božím soudu dostaneš spravedlivý trest za svou opovážlivost!

Já pak, stejně jako moji bratří vydávám své tělo i duši za zákony otců a prosím Boha, aby se brzy smiloval nad národem, a tebe aby utrpením a tresty donutil vyznat, že On je jediný Bůh.

Kéž by se u mne a mých bratrů zastavil hněv Všemohoucího, který spravedlivě vzplanul proti všemu našemu lidu!“

Král nepříčetný vztekem naložil s ním ještě krutěji než s ostatními, neboť výsměch hořce snášel.

A tak i tento poslední skonal a neposkvrnil se, zcela oddán důvěře v Hospodina.

Nakonec po svých synech zemřela matka.

Tolik bylo třeba říci o obětních slavnostech a nepředstavitelném mučení.